Zamířit vysoko...
Povídání o nejmenším chirurgovi na světě

Podle článku Aiming High, autorky Melissy Hendricks, vydaného v John Hopkins Magazine v dubnu 1999, volně přeložil a upravil Tomáš Cikrt.

Kdyby Michael Ain věřil pouze v osud, nikdy by se nemohl stát lékařem. Zamítací dopisy z více než 20 lékařských fakult, které obdržel - by většinu lidí přesvědčilo, aby změnili své plány na další kariéru. Ale více než cokoliv jiného na světě chtěl být Michael Ain lékařem. Přestože měřil pouze 4 stopy 3 palce, což je v přepočtu 127,5 cm (1 inch = jeden palec = 2,5 cm, 1 feet = jedna stopa = 12 inch = 12 palců), neochvějně věřil, že by mu to nemělo zabránit v uskutečnění jeho snu.

Naštěstí zdánlivě malá pravdě-podobnost, že se mu to podaří nakonec slavila úspěch. Proto si také jednoho deštivého led-nového dne doktor Michael Ain navléká sterilní chirurgické rukavice, vylézá na podnožku a zvolává: "Skalpel prosím!". A naše vyprávění může začít...

Z demografického hlediska je 38letý dr. M. Ain nápadný (to bylo v době vyjití článku, dnes je již 41letý - pozn. překladatele). Chirurg dětské ortopedie ve slavné americké nemocnici John Hopkins Hospital, je jedním z hrstky lékařů ve Spojených státech, kteří jsou tak malého vzrůstu. Zřejmě je také jediným člověkem malého vzrůstu na světě, který se věnuje ortopedické chirurgii, tedy oblasti, která má pověst drsné a chlapské lékařské specializace.

Ale podle M. Aina, technické úpravy umožňující mu vykonávat jeho povolání jsou ve skutečnosti celkem jednoduché: "Upřímně řečeno jediné speciální věci, které potřebuji je stolička na operačním sále a speciálně šité rukavice, které jsou kratší." V jeden konkrétní den, kdy navštívila autorka článku dr. Aina, se zabýval spravováním postižené páteře 10leté dívky Stephanie. Tato dívka trpí vrozenou stenózou (zúžením) páteře, která se rychle zhoršuje. Spolu se zakřivením páteře jí působí bolest. "Provedeme to anteriorně a posteriorně" vysvětluje dr. Ain, čímž míní, že se k páteři dostane nejprve přes hrudník a potom přes záda. První řez provedl v 9 hodin dopoledne. Nejprve vyoperoval Stephanie pravé šesté žebro, aby dosáhl přístupu k páteři. Žebro také poslouží jako implantovatelný materiál, který dr. Ain použije k podpoře spinální fúze (viz dále). M. Ain se dostává přes hrudník k odstranění pěti disků, tedy jakýchsi polštářků mezi obratli a vkládá na jejich místo částečky z žebra. Spolu s asistentem Michaelem Mannem potom zase Stephanie rychle zašívá.

Ainovy ruce jsou svalnaté. Pracuje se soustředěním, střídavě dává instrukce kolegovi Mannovi a přerušuje je škádlením a drsnými fórky. Autorka článku se táže, zda může pacientka žít pohodlně bez jednoho žebra. Ainovy oči za chirurgickou maskou zajiskřily když odpovídá: "Adam také přišel o žebro, že ano?" V poledne je první polovina operace hotova. "OK, jako kdybychom tu nikdy nebyli" říká dr. Ain a nařizuje personálu operačního sálu vyměnit povlečení a chirurgické rukavice. Po oblečení nového chirurgického pláště a samotných rukavic, Ain vylézá na svojí podnožku. Spolu s kolegou s Mannem obrací Stephanie na břicho a začíná druhá fáze operace.

Chtějí pospojovat Stephaninu páteř, za pomoci chirurgických háků a spon proto vkládají mezi obratle další kousky žebra. "Žebro napomáhá spojení protože je to také kost." vysvětluje dr. Ain. Než je dokončena celá operace už se stmívá.

Michael Ain léčí pacienty, kteří mají různá ortopedické poruchy onemocnění a úrazy, od zlomené holenní kosti až po vymknutý kotník, ale zvlášť se specializuje na ortopedické problémy malého vzrůstu a související poruchy. Napravuje tedy bolestivě zakřivené páteře, operuje obratle, které utlačují míchu apod. Medicínsky se stavy, jimiž se zabývá, nazývají skeletální dysplasie (doslova abnormální růst nebo vývoj kostí). Pod pojmem skeletální dysplasie se souhrnně označuje více než 100 různých onemocnění, z nichž většina způsobuje malý vzrůst.

Převážná část lidí se skeletálními dysplasiemi, včetně M. Aina, trpí formou malého vzrůstu, která se nazývá achondroplasie. Tito lidé mají trup průměrné velikosti, avšak jejich končetiny jsou kratší než je obvyklé a i jejich hlava je větší. Často mají ohnuté dolní končetiny a kolébavou chůzi. V průměru měří od 120 do 130 cm. (Naproti tomu lidé jejichž malý vzrůst je zapříčiněn endokrinní poruchou mají končetiny proporcionální k jejich malému trupu.) Zatímco achondroplasie nepostihuje inteligenci, může vést k řadě medicínských problémů od chronických infekcí ucha až k potenciálně fatální kompresi (útlaku) míchy. Nemocnice Johna Hopkinse je jedno z mála světových lékařských center pro pacienty s achondroplasií a dalších forem skeletálních dysplázií. Toto centrum navštěvují lidé malého vzrůstu z celého světa, což je koordinováno prostřednictvím Greenberg Center for Skeletal Dysplasia pojmenovaném po filantropech Alanovi a Kathryn Greenbergových. Greenberg Centrum sdružuje lékaře a další zdravotníky 23 specializací. Patří mezi ně genetici - lékaři a konzultanti, otorinolaryngolové, oftalmologové, neurologové, specialisté na výživu, pediatři, pneumologové a samozřejmě Ainovi kolegové - ortopedičtí chirurgové.

Doktor Ain je optimistický, přátelský a obratný když vysvětluje lékařské pojmy jednoduchým a pro běžné lidi srozumitelným jazykem. Tato jeho schopnost mu získává mnoho pacientů. Ale pro ty, kteří jsou stejně jako on malého vzrůstu, představuje někoho opravdu výjimečného. Jako například pro 26letého Heathera Davise "Jsem rád, že překonal bariéry a zasvětil svůj život pomoci lidem" říká Davis, který byl přede dvěma lety Ainovým pacientem a nyní je studentem na Univerzitě v Minnesotě.

Marie Bienieková, maminka 5letého Andrewa říká, že její syn doktora Aina zbožňuje. Andrew cestoval se svými rodiči do Hopkinsonovy nemocnice již několikrát kvůli léčení komplikací malého vzrůstu. V září dr. Ain narovnal Adrewovi jeho výrazně ohnuté nohy. Návštěvníci, kteří se setkají s "malým lékařem" poprvé, očekávají téměř světce. S úlevou potom zjišťují, že je skromným a docela obyčejným smrtelníkem s přízvukem z Long Islandu. Být v roli vzoru říká dr. Ain, je nepohodlné. "Zkouším to zlehčovat" říká s pokrčením ramen.

Michael Ain vyrůstal v Roslyn Heights v Long Islandu, kde ještě žijí stále jeho rodiče. Jeho tatínek je právník a maminka pracuje v cestovní agentuře. Žádný z nich není malého vzrůstu. "Když jsem vyrůstal neměl jsme žádný vzor někoho, kdo by byl malého vzrůstu," říká Ain "Moje maminka a tatínek mi byli velmi dobrým příkladem. Byli moc báječní, pořád mne podporovali. Když jsem domů přišel s tím, že nejsem v basketbalovém týmu nebo, že jsem nedostal jedničku, nikdy to neomlouvali mým malým vzrůstem. Vždycky mi vštěpovali, že mohu dělat všechno co budu chtít.." Již jako dítě se mohl Michael seznámit s prací lékařů. Každý rok totiž cestoval do nemocnice Johna Hopkinse na vyšetření k genetikovi dr. Victorovi McKusickovi., který odhalil jeho diagnózu. Michaelův stav nevyžadoval nějaké závážné lékařské zásahy, kromě implantování trubiček do uší, což je postup doporučovaný pro většinu lidí s achondroplázií (měl menší nosohltanové cesty, což překáželo řádné ventilaci a zvyšovalo tudíž riziko infekcí středního ucha). Nicméně mladý Michael strávil dost času v ambulancích na to, aby zažil i bezohlednější tvář medicíny. "Někteří lékaři," tvrdí Ain "hovořili ve třetí osobě: Výsledek Michaelovy drenáže je takový a takový.. To byl jejich druh mluvení o pacientovi." Ve škole se mu posmívali, tak jako většině "malých lidí". On ale zůstal otevřený a přátele získával lehce. Spolu s dalšími osmi kamarády z dětství pořádají dodnes každý rok pravidelné sešlosti. Po absolvování Andover Academy v Massachusetts (střední škola) se Michael Ain vydal na Brownovu univerzitu, kde se také rozhodl, že se stane lékařem.

"Zdálo se mi, že je medicína fascinující oblastí a šancí pomáhat lidem." Měl pocit, že když je on sám také pacientem, má to určitou výhodu. Předsevzal si, že se bude k lidem na lůžku chovat lépe, než mnoho lékařů, kteří jej léčili v dětství. Na univerzitě se M. Ain připravoval daleko nad rámec požadavků, které mají americké lékařské fakulty. Věnoval se matematice, ekonomice, výzkumu ve fyziologické laboratoři a dosáhl výborných výsledků. Také hrál v druhé řadě studentského baseballového týmu a byl vedoucím studentského spolku.

Poslal téměř třicet přihlášek na lékařské fakulty po celých Spojených státech, včetně té, která patřila k universitě Johna Hopkinse (a nemocnici, v níž se o něj starali v dětství). V každé žádosti uvedl, že je malého vzrůstu.

Nejprve myslel, že má dobrou šanci dostat se na lékařskou fakultu. Potom ho začal jeho optimismus opouštět. Během několika přijímacích pohovorů mu oficiálně sdělili, že by pro něj bylo velice fyzicky obtížné zvládnout povinnosti lékaře. Když na ně M. Ain tlačil, aby mu to vysvětlili, řekli mu, že by nebyl schopen dosáhnout k lůžku pacienta. M. Ainovo řešení vypadalo obyčejně - prostě by si vzal podnožku. Jiní se ale zase obávali, že není dost silný. Ain, jenž posiloval a trénoval jim oponoval: "Jsem silnější než kdokoliv jiný, který zde dnes byl na pohovorech" Naznačil, že by si to mohl rozdat v posilovně s kýmkoliv z nich. "Jak byste si chtěl získat respekt svých pacientů?" ptali se ho někteří na pohovorech. To se ovšem zdálo Ainovi jako chabá vytáčka. Vždyť ho již spolužáci na střední škole navrhli na "Cenu konce roku", která potvrzovala jejich respekt a obdiv. Později ještě několikrát v životě potvrdil své přirozené vůdcovské schopnosti. "Nemusíte lidi zastrašovat, když chcete být respektován." říká M. Ain.

Ale jeho obavy se potvrdily. Přicházely postupně jedna po druhé - tenké obálky obsahující zamítavé stanovisko. Michael byl rozčarován. Ačkoliv žádný z dopisů se nezmiňoval o jeho výšce, neměl pochybnosti o tom, že někteří z přijímajících úředníků byli přesvědčeni, že člověk malého vzrůstu se nemá stát lékařem. "Propadl jsem panice. Byl jsem naštvaný a uražený. Bylo to jediné období, kdy jsem narazil na zeď.," říká "Jediné období, kdy jsem se cítil jako ulovená zvěř." Tato zkušenost změnila celý jeho životní postoj. "Všechno šlo proti tomu, co jsem si až dosud myslel. Mí rodiče mi řekli, že mohu dělat cokoliv chci tak dlouho, jak se budu snažit. Když se tohle stalo, poprvé během mého 23letého života, jsem zjistil, že to není tak docela pravda."

Přesto se Ain rozhodl zkusit to znovu. Vrátil se na Brownovu univerzitu rok po jejím ukončení, aby si zlepšil šance dostat se na lékařskou fakultu. Přihlásil se do dvou vědeckých kurzů pro pokročilé, oba ukončil na jedničku s vyznamenáním. Pokračoval ve svých výzkumech a výsledky své práce publikoval. Obrátil se znovu na přibližně 20 lékařských fakult, včetně některých z těch na něž se obrátil již předtím. Opět, bez obalu uvedl, že je malého vzrůstu. Znovu mu začaly přicházet tenké obálky.

Tentokráte byla ale jedna obálka tlustší než ostatní. Bylo to oznámení o přijetí na lékařskou fakultu Albany Medical College v severní části státu New York. Jeden z představitelů této fakulty, který s Michaelem Ainem vedl přijímací pohovor, docent anesteziologie B. Barry Greenhouse, si s ním padl do oka. Greenhouse byl totiž fanouškem baseballu a udělalo na něj dojem, že Ain hrál za Brownovu univerzitu a to i proti Ronu Darlingovi, hráči Yaleu , který se stal později slavným nadhazovačem. Navíc tvrdí Greenhouse "Tušil jsem, že to byl dobrý student. Udělal na mne obrovský dojem svojí inteligencí. Byl to soucitný, decentní mladý muž, který by dodával důvěryhodnost lékařskému povolání. Kdybych byl nemocen, chtěl bych, aby byl mým lékařem."

M. Ainovi se v Albany dařilo dobře a rozhodl se, že se stane dětským neurochirurgem. Byl nadšeným řezbářem a vždycky ho bavilo pracovat rukama. A měl rád okamžité potěšení, jaké skýtá právě chirurgie. Přihlásil na 14 studijních programů, měl devět pohovorů, ale všude jej odmítli. Potom se obrátil na 10 oddělení všeobecné chirurgie. Znovu jej odmítli. Zodpovědní činitelé těchto oddělení byli nevybíraví: "V každém místě alespoň jeden člověk řekl - Nemáte na to fyzicky - nebo - Pacienti vás nebudou respektovat." připomíná si M. Ain.

Další rok strávil prací na pediatrickém oddělení na Kalifornské univerzitě. Třebaže jej těšila práce s dětmi, stále toužil po operačním sále. A tak napsal Johnu Hallovi, renomovanému dětskému chirurgovi z dětské nemocnice v Bostonu, který kdysi Ainovi (když mu bylo 19) prodlužoval ohnuté dolní končetiny. Když Ain studoval lékařskou fakultu pracoval v rámci pravidelného střídání také pod Hallovým dohledem. Ve svém dopise se Ain Halla ptal, jaké má šance dostat se na ortopedické oddělení. Hall ho podpořill a Ain se přihlásil na dvě oddělení. Uvažoval o třetím, ale vedoucí mu řekl "Není cesta kterou byste se sem dostal. Měl byste být zcela spokojen s tím, že děláte pediatrii." Ale děkan lékařské fakulty v Albany Richard Jacobs, který je nyní již v důchodu, to viděl jinak a řekl Ainovi: "Jestliže jsou tvé schopnosti a vědomosti dobré stejně tak jako kohokoliv jiného, měl by ses na chirurgii dostat. Nezáleží na tom zda měříš 127 nebo 197 centimetrů - my tě přijmeme." (Děkan se samozřejmě vyjádřil v inchech - pozn. překladatele.) Po přezkoušení Ainových vědomostí, jej přijali.

Po vstupu do týmu ortopedických chirurgů, si musel Ain vydobýt pozici zejména asi v hlavách svých kolegů. Ze všech lékařských specializací, provází právě ortopedii nejvíce "chlapská" pověst - a to nikoliv bezdůvodně. Vyžaduje totiž pořádnou sílu při navrácení zlomených kostí zpět na správné místo. Když má pacient například vykloubenou kyčelní kost, ortoped musí zvednout pacientovu nohu a tlačit ji proti svalům a měkké tkáni tak, aby přiměl kyčel k návratu do pouzdra. Také pomůcky ortopedů jsou smělou a vážnou záležitostí. Ortopedická výbava v Hopkinsonově nemocnici (operační souprava) se podobá středověkému železářství: vrtáky, pilky, výstružníky, palice, háky, dráty a šrouby - pomůcky pro řezání kostí, k napravování zlomenin, vrtání děr pro šrouby.

"Během pětiletého působení v Albany, si kolega Ain ověřil, že může vykonávat toto povolání," prohlásil Allen Carl, docent chirurgie, který byl jedním z Ainových instruktorů. "Je báječnou osobností, která šíří positivno," zdůrazňuje Carl.

Ve stejné době začal Ain chodit se zdravotní sestřičkou Valerií Frinkovou, která je se svými 165 centimetry průměrného vzrůstu. Vzali se a nyní mají 2letou dceru Alexu (to bylo v době sepsání článku, tedy v roce 1999, nyní je jí tedy 5 let). Jejich dcera je malého vzrůstu, ale Ain o tom nechce mluvit detailněji, pouze dodává: "je to nejrozkošnější a nejkrásnější děvče."

Zprvu si Ain myslel, že by mohl být chirurgem ruky nebo kloubů. Nikdy neuvažoval o tom, že by se specializoval na onemocnění kostí jako je achondroplasie. "To je ta poslední věc na světě, kterou bych chtěl, protože to by bylo jako se dívat každý den do zrcadla." myslel si tehdy. Tento postoj Ain změnil jednou na operačním sále, když se mu doc. Carl zmínil, že četl v novinách článek o páru z Jižní Kalifornie, který měl dceru s achondroplasií. Tito rodiče se trápili životními omezeními, kterým muselo být vystaveno jejich dítě (koneckonců připomíná Ain, "kde vidíte nejvíce malých lidí? V televizi a v cirkuse"). Ale otci té dívky velmi pomohlo, když se na jedné párty setkal s lékařem, který měl také achondroplázii. Jestliže se mohl stát tento člověk lékařem, potom i má dcera má v životě šance otevřeny, pomyslel si tehdy dotyčný tatínek. Dr. Ain si náhle uvědomil, že to on byl tím lékařem, který s ním na párty mluvil.

Od tohoto okamžiku dospěl dr. Ain k názoru, že je v zemi mnoho dobrých chirurgů ruky a kloubů "Jestliže bych měl možnost pomáhat lidem nebo být schopen soucítit a pochopit určité problémy, potom je to možná to, proč Bůh chtěl, abych se stal ortopedickým chirurgem. Tak se dr. M. Ain přihlásil do ortopedického týmu v nemocnice J. Hopkinse, kde chtěl šéf dětské ortopedie Paul Sponseller vybudovat program pro skeletální dysplasie. Sponseller neměl žádné pochybnosti o najmutí Aina. "Mysleli jsme, že Michael by mohl být dobrým kadnidátem," říká Sponseller, "byl jsem ujištěn - ke své spokojenosti - lidmi z jeho dosavadního působiště, že byl zdatný operatér."

Dr. Ain se vídá s pacienty na Hopkinsonově ortopedické kli-nice v pondělí. V jedno takové pondělí jej v pátém patře kliniky, v Ambulantním centru, navštíví nejméně 30 pacientů. S kostmi se může přihodit cokoliv - zlomeniny, infekce, různá poškození. Mezi Ainovými pacienty jsou například 7letá holčička s problémy s nohama označovanými jako Perthesova avaskulární nekróza, která je rozšířena na vrcholu femuru (stehenní kosti), boubelatý 5letý Jason, který si zlomil holenní i stehenní kost při autonehodě o několik měsíců dříve, mladý kluk se zlomeninou ramene, která se dobře hojí, 2letá dívka se ztuhlou hybností levé nohy jako následku mozkové obrny a nebo batole, které se narodilo s kyjovitou končetinou, kterou dr. Ain chirurgicky "přestavěl" před několika týdny.

I ve věku sofistikovaných lékařských technologií zůstávají ruce ortopeda stále důležitou pomůckou. Jeden z pacientů dr. Aina tento den na klinice je 5týdenní Emma - růžovolícé, zdravě vypadající děťátko. Svírajíc jednu z nožiček malé Emmy střídavě v každé ze svých rukou, dr. Ain s ní jemně pohybuje ze strany na stranu, s citem svými doteky zjišťuje, zda jsou kyčle Emmy správně umístěny. Emma se narodila s vývojovou dysplasií kyčlí, což znamená, že se jí nohy vysmekávají z kyčelního pouzdra. Nosí speciální ochranný pás přes nožičky a bříško, který je určen k zafixování kyčelních kloubů po dobu několika následujících týdnů. Maminka Emmy se ptá dr. Aina proč se její dcera narodila s tímto postižením. Odpovídá jí, že jde o vývojovou dysplasii kyčlí neznámého původu, postihující nejčastěji prvorozené holčičky, které se narodily zadečkem napřed, tak jako se to stalo i v tomto případě. Jemně si tak utahuje z nervózního dítěte a jeho rodičů a přiostřuje hrany svého žertování, když jsou jeho cílem kolegové.

Občas se jej děti ptají, proč je tak malý. Dr. Ain jim standardně odpovídá: "Nerostl jsem tak rychle, jako kdokoliv jiný." Většina dospělých jeho výšku nijak nekomentuje. "Opravdu mám k němu velkou důvěru," říká Jackie Scottová, matka jednoho z pacientů, kterého dnes dr. Ain vyšetřoval: "je pohledný a zábavný přivede vás k nenucenosti. Nedává vám pocítit, že je tlačen časem a že by už měl končit. To je velmi důležité."

Dlouhou dobu uschovával všechny zamítavé dopisy, které obdržel z lékařských fakult. Snad jednou, myslel si, by mohl na všechny odepsat, aby nepřejícníkům vzkázal, že se postavil jejich převaze. S postupem let ale jeho hněv opadl. Dozrál a ztratil stopu těch dopisů. Není již nadále důležité říkat lidem, že může dělat tuhle práci. Nyní jim to dnes a denně dokazuje.

Post scriptum: V současnosti je dr. Michael Ain již docentem chirurgie.

Adresa:
Johns Hopkins Bayview Medical Center
4940 Eastern Avenue Baltimore, Maryland 21224
Tel.:	410-550-0453
Fax:	410-550-2899