Milí čtenáři,

Jsem více než ráda, že loňské první číslo časopisu, který vydal Paleček - sdružení lidí malého vzrůstu, nebylo i posledním vydaným číslem. Myslím, že při pracovní vytíženosti těch, kteří se o časopis starají, je zázrakem, že se podaří uskutečnit ročně jedno vydání. Chtěla bych jim tímto velmi poděkovat.

V minulém vydání jsem se na těchto stránkách rozpovídala o nesmyslnosti odlišného přístupu k nám, lidem menším a tudíž i nápadným svou odlišností. Věřím, že jste nepocítili vlastní trpkou zkušenost, že ten, řekla bych, až absurdní odpor snad již ustupuje a okolní svět nás začíná tak zvaně "brát". Ale člověk by si měl umět na všem najít i tu kladnou stránku. Alespoň se pokusit.

Firma, ve které nyní pracuji, zajišťuje po technické stránce různé kulturní, ale i sportovní akce. Při mé výšce je logické, že se takových akcí těžko mohu zúčastnit, protože bych s největší pravděpodobností stejně nic neviděla. Proto mě přišlo směšné pozvání pana majitele na techno-párty. Určitě to nemyslel zle, nejspíš si na mne už zvykl a vůbec ho nenapadlo, že techno-párty je pro mne něco na způsob sebevraždy pomalým a obzvláště trýznivým způsobem a to nejen proto, že mi z techno hudby jde hlava kolem. Poděkovala jsem za umožnění volného vstupu a pak jsem se neudržela a optala jsem se, jestli by mne rád viděl rozšlapanou na placičku jako medvědí předložku. Tím jsem rozpoutala mezi kolegy nekonečnou diskusi na téma mého pohledu na svět.

Všem mým kolegům, protože v této firmě mám kolegyni jen jednu, přišel ohromně k pobavení fakt, že kamkoliv přijdu mezi stojící populaci, tak z ní nemám větší zážitek než posouzení kvality obutí, dezénu kalhot a estetiku opasků. K ohodnocení krásy obličeje, barvy očí a hustoty vlasů musím buď hodně nepřirozeně zaklonit hlavu a nebo mít náležitý odstup. Takový potřebný odstup, třeba v tramvaji, se špatně hledá. Asi to všichni známe, protože i ti větší nemají o moc lepší rozhled. Tak maximálně pánové mohou z toho nejlepšího úhlu hodnotit přednosti slečen vyšší postavy, otočených k nim tím správným pohořím.

Moji rozverní spolupracovníci vymysleli nesčíslně situací, kladných i záporných a bavili se tím poměrně velmi dlouho. Občas se ve své zanícené debatě zalekli, jestli nepřestřelili a nepodařilo se jim mě urazit, ale byly to spíš opravdu směšné situace, než abych měla důvod se zlobit a urážet. Korunovali vše zjištěním, že pokud má někdo objemné vousy, tak už nemám šanci posoudit, jest-li má křivý nos a nepoznala bych ani převlečenou gorilu.

Kolega, který bydlí v malém panelákovém bytě usoudil, že to mám moc príma, protože by se mi všechny jeho mini místnůstky zdály alespoň o trochu větší a nízké stropy by z mého pohledu nebo spíš podhledu mohly vypadat jako stropy ve staré zástavbě. Bazén prý nemusím mít tak velký, abych si dobře zaplavala, nikdy se netlačím ve vaně, nemám problém s malou peřinou a studenýma nohama. Ti všichni přerostlí chudáčci skoro závistivě meditovali o tom, jaké to musí být jet na dovolenou dálkovým autobusem. A té látky, co se spotřebuje, když si nechají ušít šaty na míru a větší boty taky stojí větší peníze. A toho jídla, co to velké tělo spořádá. Prý jím jako ženatý vrabec, ale to, že víc jíst prostě nesmím, protože bych přibrala na váze a v důsledku toho bych si velmi škodila na kyčlích a kolenou, to už slyšet nechtěli.

A tak bych tím ráda poukázala na to, že vše má své dobré stránky, ale i ty špatné. A to, co se na první pohled zdá být černé ze všech stran se dá tak dlouho prohlížet, až si na tom alespoň trošku světlejší místečko určitě najdeme. Ale musíme to místečko chtít hledat a každý by měl chtít hledat, protože je to pro jeho dobro. Ten, kdo vidí vše jen v záporech a už se nenamáhá hledat klady, musí mít zákonitě otrávený celý svět. A tak, když se dívám na svou navždy štíhlou kolegyni, která nemůže nikdy přibrat váze ani deko, jak do sebe doslova hrne valníky jídla a já ujídám po lžičkách svůj malý dietní jogurtík, abych nepřidávala starosti svým nožičkám s narůstající vahou, tak se mi těžko hledá to světlé místo v tmavém tunelu mého hladu. Ale přesto jsem našla. Jen tak zhruba jsem si představila tu obrovskou částku z těžce vydělaných peněz, kterou ona prožene bez zjevného výsledku svým zažívacím traktem.

Až budete mít hrozný hlad a někdo se před vašima očima bude cpát tím nejlepším, na co byste měli právě chuť a nebo vás bude trápit cokoliv jiného, tak si vzpomeňte, že i na našem podhledu na svět může být něco možná i krásného. Když se budete trápit, vztekat se nebo se prostě na to jídlo vrhnete a všechno ho sníte, tak se svět nezmění. Stále budete mít pohled od zdola a když se přejíte, tak vás bude tlačit žlučník, projedli jste půl výplaty a zítra nedojdete do oblíbeného parku, protože vaše nožičky odmítnou nosit hříchy vaší nezodpovědnosti vůči sobě samým. A na druhou stranu si můžete říkat, jak krásně jsem sám nad sebou vyhrál, jak je to krásné, že jsem nepropadl malichernostem.

Přeji Vám jen samá světlá místa při čtení druhého vydání časopisu našeho sdružení.

Irenea Virtová
předsedkyně Výkonné rady
společnosti Paleček