Milý čtenáři,

nedávno jsem byla okolnostmi přinucena cestovat celých 24 hodin dálkovým autobusem. Cesta je to dlouhá, nudná a únavná. Ale neabsolvovala jsem tuto trasu poprvé a tak jsem se obávala jen nepředvídatelných komplikací, které mohou vzniknout "díky" mé výšce nebo lépe řečeno "ne-výšce". Vše ale naštěstí proběhlo naprosto hladce, a přesto mám velmi hořkou vzpomínku. I když jsem cestovala sama, nikoho jsem ničím neobtěžovala ani jsem nikoho nežádala o pomoc natož vyžadovala nějaká privilegia. Přesto mi starší paní s manželem, kteří seděli za mnou, řekla přímo do očí, že moje přítomnost mezi normálními lidmi je nemorální, protože bych měla být zavřená v ústavu.

Možná jste teď stejně jako já zůstali v němém úžasu nad takovou hloupostí a arogancí, ale faktem je, že to není ojedinělý názor. Nechtěla jsem tímto kratičkým příběhem nikoho šokovat, ale chtěla jsem jen poukázat na nezralost našeho okolí, na zkreslený pohled na nás jako na "obyčejné lidi".

Dostává se vám do rukou první číslo vydání časopisu občanského sdružení Paleček, které si klade za úkol vyhledat a sdružit všechny tyto "normální malé lidičky", pokud o to samozřejmě budou mít zájem. Prostřednictvím této společnosti si vzájemně pomáhat, předávat zkušenosti a silou kolektivu nutit úřady a instituce, aby nás i přes naši přehlédnutelnost nepřehlížely. Jeden slabý hlásek v té vřavě dnešní doby mnoho nezmůže, ale bude-li více hlasů křičet, je šance, že budeme vyslyšeni.

Možná si mnohý z vás řekne, že pro nás platí stejná bezbariérovost jako pro postižené na vozících, a proto bychom se měli přidružit k jejich organizaci a publikovat v časopise, který vydávají. Mohu ale z vlastní zkušenosti, ze zkušenosti výšky něco maličko přes metr říci, že i tam, kde je bezbariérové vybavení uzpůsobené pro lidi na invalidním vozíku, pro mne bariéry zůstávají. Příkladem může být dům, ve kterém bydlím.

Je to sice dům vybavený bezbariérovými byty, ale já si v tomto domě nemohu přivolat výtah a tlačítka uvnitř kabiny jsou pro mne také velmi vysoko. Člověk sedící na vozíku na tyto tlačítka bez větších problémů dosáhne, ale já už nikoliv. A takových příkladů je mnoho, myslím, že když o tomto tématu někdy v příštích číslech našeho časopisu otevřeme diskusi, budeme překvapeni množstvím těchto bariér v bezbariérovém prostředí. Nejsou to jen bariéry hmotné, já osobně si myslím, že překážky způsobené předsudky a neinformovaností, jsou mnohem horší a hůře překonatelné. Proto bychom rádi přispěli tímto časopisem a existencí sdružení Paleček k vzájemnému pochopení a nenásilné integraci nás "těch trošku menších" mezi "ty trošku vzorstlejší". Aby společnost "normálních" lidí neměla tendenci vydělit nás ze svého světa a my abychom nereagovali tím, že si vytvoříme svět vlastní a za jeho zdmi se neuzavřeli. Mým osobním snem je nebudit pozornost, soucit ani odpor a doufám, že my všichni, dáme-li hlavy a ideály dohromady dokážeme, že to není sen neuskutečnitelný.

Doufám, že jsme vás těmito cíli neodradila od další četby, ale naopak vlastními zkušenostmi jsem ve vás probudila zájem o pomoc ostatním. Těm, kteří třeba jen tápou, nechávají se odradit a ztrácejí smysl života. Protože smysl života je v životě samotném, musíme tedy život vychutnávat a nenechat si kazit chuť hořkostí některých lidí. Zahořklost manželů, kteří si zhoršovali dlouhou cestu odporem k mé "nemorální" přítomnosti mezi nimi, dávno vyprchala, ale takoví lidé si vždy najdou něco, co by mohli kritizovat, ale jim samotným musí být nakonec těžko z toho, jak je ten okolní svět pro ně nevhodný. Neuběhl ani měsíc a já se na ten incident dívám s úsměvem. Stejně jako kolega na mém pracovišti, chlap výšky bez mála 190 centimetrů, který se nejdříve smál až se ohýbal. Od té doby se vžilo rčení: "Hele prtě, já jdu k tobě do kanceláře na jedno malý nemorální kafe" a smějeme se oba.

A tak vám přeji, aby se všechny ošklivé zážitky nakonec staly důvodem k zasmání.

Irenea Virtová
předsedkyně Výkonné rady společnosti Paleček